Táta AA

a pořád dokola, táta aa, táta aa. Éďa vymyslele svou další začátečnickou větu. Jeho první byly Co to je?, Kde je? a Kdo to je. Mluví jinak než Olinka, později a víc ho zajímají děje než jednotlivá slova. To pozorování rozdílností mezi dětmi mě baví.

Sadíme další stromky

Letos jsme měli naplánováno oddělit zahradu od dvorku - chtěli jsme tam mít rybízy, višně, něco na zobání a M. zase meruňky.

Původní oddělení liniově zasazeným porostem mi rozmluvilo feng-šuej - a to tak, že tam nebudou ani rovně zasázené keře, ani to úplně neoddělíme. Dle nebeských zvířat by na straně Fénixe měl být výhled, my nemáme výhled do krajiny, ale do zahrady bude.

Taky mně toto čínské umění připomnělo, jak důležité jsou v zahradě vůně. Vždyť jsem chtěla pěstovat voňavé růže a jasmín. Tak ten seženu. Zkoušíme taky původní keře a letos jsme zasadili klokoč zpeřený.
Je to fajn, že teď feng-šui studuju a při přemýšlení o zahradě, dvorku a domku tam již principy zkoušíme dodržet. Ale není vše jednoznačné a taky se to bude v čase měnit a vyvíjet.

Stále nemáme stavební povolení, vše jde pomalu. Zatím se čeká na povolení ČOV.ky a pak dům. Tak snad do konce roku bude - to by byl dárek :).

Olinka nám nadšeně se sázením stromků pomáhala, doufám že se stromky dobře ujmou. Měli u nás trochu nepříjemný start, v oblíbené prodejně v Uherském Ostrohu jsme chytli navrčeného prodavače.
Sázeli jsme višeň Köröšskou, meruňku Pinkcot a Bergeron.

Začíná pro mě být hodně důležité, aby to na zahradě bylo krásné. Někde se musím zvetit a načerpat sílu, a toto je pro mě ideální. Zatím alespoň ty růže krásně kvetou. A šopa se nám taky moc povedla. Jsme v Bojanovicích s M. moc šťastní, ale už jsem se naučili přijmout to, že to není vůbec hned. Je to pro mě škola trpělivosti, protože já vždycky chtěla všechno hned :).

V plánech jsme hodně věcí i intuitivně namysleli dobře - budeme muset naši ohnivou jižní zahradu hodně zavodňovat (symbolicky i reálně) a i barvami ochlazovat.  A na dvorku bych chtěla shromažďovač energie ve formě kruhu, jak to ti naši předci uměli jsme se včera přesvědčili v Litenčicích na zámku. Nebudeme tam mít kašnu, ale třeba v dlažbě vyskládaný kruh by taky fungoval.
S mým M. jsme se zamilovali do Litenčické pahorkatiny, zatím jsem jen projížděli, ale moc bych tam chtěla na vandr. Olinku to prý už nebaví, jak to furt říkám :) a na vandr jet nechce, aspoň bude klid na nějaký jarní víkend.

Zámek Litenčice - ve střenu nádrž na energii

A já jsem zase spokojená, prázdninový kolaps zažehnán. Musím se o sebe starat.

Edíček má ROK

 Je to skvělé. Náš chlapeček k našemu štěstí krásně roste, chodí, trošičku se pokouší mluvit (tak, ham, dolu, ceš, tata, bafa baf,...) moc rád tančí a dělá hudbu a začíná mít trochu svou hlavu. Cítím v něm více ohnivou povahu, než má Oli - trošku bolestínka. Éďa si hodně prosazuje svou, začíná být i chlapsky maličko agresivní, ale mí být i něžnej a je vidět že se chce o mě moc hezky starat - krmí mě, hladí a dává mi věci co chce.

Trošku se kazí v jídle a chce už ochutnávat pivo, klobásky a takové ty oslavové věci. Ale moc rád se pořád kojí, usíná a spí skoro vždycky u prsu, takže maminka je unavenější. Doma děti dělají úspěšně bordel, já moc nevím kde mi hlava stojí. Ale stojí a už si chce i poroučet nějaké ty příjemně kulturní či meditační zážitky, takže asi bude dobře.

Jen jsme teď pořád trochu nahromadě s nemocemi-nachlazením. I já, co jsem bývala odolná. Edík kašel chytí snadno, trošku málo teď kvůli tomu chodíme ven. Přehnala jsem to s lampionovým průvodem v pravém Pozořickém slejváku.

Děti se vzájemně mají sice rádi, ale projevují to taky velkými hádkami, škádlením, kousáním se a věčným taháním o věci. Ani babička Evička je dohromady moc hlídat nechce. Já je doma trochu zkrotím, ale žárlí na sebe kdo bude u mě a tak je těžké s nimi něco počít. Máme i světlé chvilky :)

Olinka je teď na kroměřížských kašlacích prázdninách se sestřenkou Barčou, Edík spí, M. asi čte a já poslouchám mantry a u toho pracuju - vymýšlím pro jednu sympošku zubařku ordinace.



Podzim, stmívání, vichřice, doma, občas mám pocit že to bude těžká zima, ale třeba příjemně překvapí.

To jsem netušila, že je ta země tak obrovská !

Hlásila Olinka s vykulenýma očima, když jsme přijížděli na Žítkovou.
Je to krásné a silné místo a doufám, že se sem někdy vrátím. V lepší kondici. Letošní prázdniny, které jsem tak nějak odsloužila já sama s dětmi někde na výletě,  mně totiž neudělaly úplně dobře.

Na Žítkové 

Idea byla pěkná, být s nimi co nejvíce a dát jim ukázat krásy světa. Ale taky nevydržím všechno. Po návratu z Karpat jsem byla naprosto vyřízená. Psychicky i fyzicky. Vedro, výlety, balení, prší, uvařit!, nabalit, sbalit, odřídit, odjet, stihnout, přebalit, Edíkova separační úzkost, Olinčiny výlevy....
Přesně to všechno vlastně nezvládám. A ty tatínci musí být pořád v práci.

Prádniny v Karpatech

Napřed jsme nevěděla, jak se z toho stavu dostat, ale teď už naštěstí pookřívám.
Potřebuju i něco pro sebe.
Jenže jedna ukradená hodina. Hodina - někde  mezi poklusem organizování hlídání - kterou se snažím zrelaxovat na joze je málo. Skoro všechno je málo.

A tak se mě na psychoterapii paní ptá:" kdy jste naposledy měla volný víkend?"
SCI-FI :)
"A když máte volné odpoledne, odpočinete si? "
Prý si maminky prostě za tak krátkou dobu neodpočinou. No ale co dělat. Kde je cesta ze začarovaného kruhu?

To ještě úplně nevím, péče o děti mě baví moc. Jenže ono na tu péči a výchovu tak moc času nezbývá, když celý den řeším jen kdo je zase mokrý a k převlečení. Zda se zvládneme za tu hodinu všichni obléci a nakoupit a uvařit a vysvléct a pak už se chce někomu spát. A obvyklé lapálie jako: na zemi střepy, přeteklo umyvadlo, spadl Éďa, v polívce má Oli vlasy....ty už mi moc času nazbyt nenechají.

Ale i přes to, přese všechno co neumím na pár řádcích napsat. Snažím se tu Oli nějak předškolně a předživotně připravovat a být pro toho Edgara milující prasnice s nalitými prsy. Dle psychologa Hermana, mi to s dětmi s více se projevující láskou opravdu jde líp.

Na spodu toho bahna v zatuchlém rybníce jsou kořeny. Kořeny, ze kterých vyrůstá nádherná rostlina. Znáte to, že? Některé věci člověk pochopí časem.
Teď konečně cítím ten vyvíjecící se lotos v nádherné a jemné harmonii krásných barev a vůní. Teď chápu třeba toto a těším se, co krásného mi ještě život dá pochopit a prožít z jemných duchovních pokladů.

Naciťování ZDAR! - aneb můj úkol z lekcí Feng-šuej a ještě že mám Mílinu jemnohmotnou jogu, protože jinak bych fakt nevěděla, jak na to.

A to je asi moje cesta, jak se zvetit z toho někdy únavného a někdy krásného rodičovství. Edgar bude mít brzy rok, tak bude líp. Přece jen už se od maminky více odpoutává a maminka bude mít trochu svobody nabrat síly ze svých koníčků a rejdů.

Bude šopa. Tento víkend budem zastřešovat. První vlaštovka našich staveb v Bojanovich. Protože dlouho jsme jen bourali. Ještě tedy ten dům, kolárna, posezení, slepčí kurník, skleník a sklepík na ovoce :)

Hutná mužská energie

Nastává nám nové období na které jsem se moc těšila, ale možná i pro mě samotnou to bude mnohem větší hukot než jsem myslela.
Z našeho ňuňáčka mimáčka Edíčka už se stává lehce sám sebe si uvědomující jedinec.
A tak nám dává najevo své vědomí a vědomí sama sebe.
Je to teď takovej malej vzteklounek, mlátící často hlavou o zem. Je taky hooodně neposedný, musí pořád někam lézt a prozkoumávat. Tento týden mi i dvakrát spadl z výšky, což jsem myslela že se nestane. opravdu je to velký neposeda, když ho srovnám s vrstevníky. A chlap.
Hodně fixovaný na maminku. Taky s ní nejvíc zlobí. Moc rád se kojí, hlavně v noci. Ve dne sní všechno co vidí a zvládne i celé odpoledne u babičky, když maminka vozí kolečka v Bojanovicích.

Byla jsem ráda že nám osud nadělil chlapečka. Hned mě napadlo, že bude dobré  pozorovat, jak se bytosti dle pohlaví liší už odmalička.

Olinka jde od září do lesní školky. Letos to zvládne a i já si to užiju. Před rokem před porodem a po porodu by to bylo takové neklidné a nepohodlné pro miminko a pro všechny. A Oli je teď hodně rozhýbaná, fyzicky již předčí i o rok staršího Toníka například. Je obratná a ráda chodí i běhá. Když ji dobře oblečeme do lesa, nebude problém. A já se dávám do kondice. Procházky na vyzvednutí dcery přes celé Mariánské údolí z Líšně na Kaprálův mlýn budou potřeba a taky krásné.

K tomu mužskému elementu:
V Lesince kam dceru nastoupí mají tatínkovské dny. Otcové dle chuti a možností můžou s dětmi pobýt celý den ve školce. Od ranní lesní procházky až po odpolední spinkání, hraní a pracování. Prý se tam chodí vyspat. A je to prý fakt rozdíl, než když jsou děti jen s vychovatelkami ženami.
M. se moc těší, že bude s Olou občas chodit. Určitě to jejich vztahu prospěje a náš hodně hlavou pracující tatínek si tam nejspíš pěkně odpočne.

u kroměřížské babičky

Po táboře je Olinka na koni

Tohle jsem napsal původně pro svůj blog Dvojitý kafe, kam dávám své osobní věci. (Nikdo to moc nečte, je to spíš můj záznamník). Ale post je hodně o celé rodině, takže publikuju i tady. .-)

Letní tábor pro rodiče s dětma mě příjemně překvapil. Na chatě v nadmořské výšce okolo 900 metrů bylo překvapivě příjemně, program byl pro děti velmi povedený a zbylo i dost času na osamocené běhání po stezkách a jógu na lesních paloučcích. No osamocené moc nebylo, protože jsem měl s sebou Edíka v kočárku, ten ale moje běhy i trochu hlučnou pránajámu i krije a ásany dokonale prospal. Jeden den se přidala i Dana a zacvičili jsme si několik pozdravů slunci.

Co mě ale na táboře nejvíc překvapilo, je efekt, jaký měl na Olinku. Po školním roce stráveném ve školce s dětmi, jejichž rodiče jsou - řekněme - více konzumně orientovaní (pro sebe tyto lidi titulu jako zmrdy), se začala charakterově posouvat tam, kde jsme ji rozhodně mít nechtěli. Ale stačilo pár týdnů prázdnin a jeden týden tábora a Olinka opět neuvěřitelně poskočila. Je akčnější, nebojí se víc hýbat, neloudí tolik pohádky v televizi ani sladkosti a víc se zajímá o svět okolo sebe. Fakt je to vidět. Výsledkem je, že začíná chodit do lesní školky.

Olinka na koni.

Na táboře také jezdila na koni. Trochu se bála, ale líbilo se jí to. Co jsme však oba s Danou zaznamenali, byl klid, jaký na ni to zvíře přeneslo. Na hypoterapii zkrátka něco bude. Stačila krátká projížďka a z koně sesedala zcela uklidněná Olinka s narovnanými zády jak po hodině jógy. Kdo neviděl, neuvěří. Takže čas od času asi navštívíme nějakou koňskou farmu, kde se Olinka a třeba i my trochu projedeme.

Určitý posun jsem zaregistroval také u sebe. Pár dnů pravidelných běhů a jógy a určitého vybočení z komfortní zóny (přece jen bylo nutné více komunikovat s dalšími rodiči) se zkrátka taky projevilo. Celkově jsem do budoucna víc optimistický, jsem vstřícnější novým myšlenkám a věcem a tak nějak vůbec.

A ještě jedna dobrá synchronicita: Při pohledu na obsypané Jesenické rozcestníky - šipky všude, kam se podíváš - jsem si často vzpomněl na knížku Karpatské hry od Miroslava Nevrlého. Ten si z všudypřítomných turistických značek a naprosté eliminace rizika na cestách (hlavně proboha nezabloudit) v knížce trochu utahuje. No a tato pro mě hodně podnětná knížka prý opět vychází. Možná o ní někdy napíšu něco víc.
            

TAK !

Do masek na závěrečný průvod v Boskovicích

TAK. To je Edíkovo jedno z prvních, ale určitě nejoblíbenější slovo.
Otáčí stránky knížky a říká TAK/C/T. Dává obrázky do miminkovských puzzle a říká TAK/C/T. Skoro všechno si pěkne okomentuje tím svým TAK/C/T.
Protože maminka to taky TAK říká. Tatínek si taky rád oddychne svým hlasitým TAK, když už má nějakou zase další a stamiliontou práci doma za sebou.
(Eďa zvládá v 9 měsících ještě NAM, MAM, BÁC, BAB).

TAK se teď máme vcelku dobře. Včera jsme zvládli náš první výšlap s oběma dětma (na Brdo). Moc totiž nevýletujeme. Jsme doma, na hřišti, u babičky, na návštěve, na zařizování a nákupech a nebo běháme za požadavky našich dětí v Bojanovicích. Tam je to s nima náročný. Ale je tam TAK hezky.... i když se Éďa plazí prachem z naší terásky, kryté stavební plachtou do vejminku. Nebo další věci, které si asi dnešní miminka, žijící v přehnaně čistotných domácnostech, hned tak neužijí. Tam to ani jinak nejde. A děda s babičkou se diví, že ho nechám a přitom vzpomínají, jak za nich se děti plazili po zemi mezi hov.... Tak nevím co je správně, ale přece ho, našeho divocha nemůžu nechat celý den v kočárku, nosítku nebo bez pohybu. Vždyť je to drak !

Začátkem prázdnin jsme si parádně užili festival v Boskovicích a pak už jen takové malé ježdění na Hanou. Větší dovolené jsme zrušili, ať má tatínek M. klid a může v Bojanovicích kopat, bourat, brousit a být.

Když odpočinkem je skvostné, nerušené (protože osamělé) věšení prádla

Blíží se prázdniny. Olinka už moc nechce do školky a tak začínají dni plné dětí. Je vedro, Éďa má separační úzkost, takže je neodložitelný více než novorozeně a Olinka má své hysteráčky. Dny jsou teda peklo, aspoň těch pár posledních. Ale taky protože jezdíme do Bojanovic, tam nemáme nic moc zázemí a teď jsem tam i připravovala a vařila jídlo pro dva pomocníky s hliněnými omítkami. To nás všechny asi trochu vyfluslo.

Ale je tam krásně. Člověk tam je v krajině. Pro někoho nuda a samozřejmost, ale pro nás ze Slatiny okleštěné dálnicemi a průmyslovými zónami je to paráda.

Ale dnes večer si M. vzal děti a jeli do karavanu za tetičkou. Takže mám volno ! Můžu umývat nádobí, věšet prádlo a uklízet. Nerušeně! Ach, kam se to maminky dostáváme:)

Musím si převrátit žaludek

Zdivočelý konec zahrady :) - jupííí

Tzn. cestování u nás. Povětšinou autem. Je to trochu horor, tak se stáváme pohodlnýma a setrváváme u nás a nebo v okolí busem dostupným. Nebo jedem vlakem do Jeseníků. Ale to auto nějak neumíme, zatím. Olinka má hned "knedl v krku" - je jí blbě a dost často řve. Nebo má "převrácenej žaludek". A Éďa skoro vždycky řve taky. Nemůžu sedět vedle něho a nemůžu ho za jízdy kojit. Pak by to prošlo. Ale takhle moc ne.

No a připočtu-li k tomu ještě stres u mě i u M., když se balíme, nevím, kam se letos dostaneme.

Posílám tímto mému muži pevné nervy a hodně sil, ať z té naší svéhlavé dcerky vychováme aspoň trochu výletumilovné dítě. A ono se to ještě může hodně změnit :)

Na přehradě - než jsme Oli přemluvili na výlet, raději nám nabízela že nám uklidí celý byt

Takovýmto vozítkem by chtěla Oli jezdit do školky, zatím teda jezdí spolužák

Jakou má barvu zítra?

Cestou do Hobbylabu

Je to roztomilý, jak Oli říká že včera pojede k babičce a zítra byl dobrej oběd. Musí to být pohoda - bezčasá, protože prostě neplánuje. Neví nic. Jak to jde po sobě. Netíží ji žádné nedokončené úkoly a sliby. Žijí opravdu TEĎ, ty děti. Trochu se od nich učím, mysl je čistější a klidnější. I když nemůžu chodit na jogu, záda mě zlobí a trochu zablokovávají. Už bych chtěla teplo.

Éďa už leze

Čarodky ve školce

Bylo by fajn mít jaro, příjemné teploučko. Ale ne hned vedro. I kvůli Bojanovicím a pracem tam. Jde to pomalu, ale cítím že to tak má být. Zítra se po třičtvrtě roku shánění a přemlouvání podaří na domek dostat statika. Jiného, ale snad už ten projekt dotáhneme do konce. Jsem rozhodnutá začít bourat a dělat desku i před povolením - v létě, jak budě moci David Dragoun. Olince podáme přihlášku do školky ve Zlobicích a třeba se nám podaří příští jaro už vítat na zahrádce každou novou kytičku a bylinku cestou ze školky. Ráno nakrmíme kočičku, pak se tam s Éďou budem trošku nudit a brouzdat se krajinou (taky vařit, uklízet, dodělávát omítky apod.).

Takže zítra na baráčku. Držím nám palce.

Láme se to

Jedem do Loučné nad Desnou

Z dětí se pomalu stávají sourozenci. Edík Olinku miluje. Řehtá se a řehtá jejím blbostem a šklebům. Oli ho trochu chrání, trochu se ho straní (kluk a navíc mimino!) a trochu si s ním chce hrát. Ale často je přece zlej, tahá za vlasy a štípe.


Tuto zimu pomalu pohřbíváme. A ta teda byla. Dlouhá, pro mě porodní, temná a hutná energie. Smrdící doma mimino i mamina výpotky a zrodem. Mysl na hodně nízkých frekvencích, jen udržení se při životě - všechno doma zvládnout, padnout a spát, totální fyzické vyčerpání, ale i hodně štěstí a svobody na dlouhých procházkách zimní krajinou, když se nám podařilo opustit pro mě hnusné Brno. Krásných bylo pád dní v Jeseníkách. První náš rodinný výlet, moc jsme tam toho nepochodili, ale ty hory - to byla úžasně nabíjející o při pouhém pohledu z okna. A cestování vlakem super, když už se člověk nalodí, tak to je pro děti fajn.


Bojanovický domek byl energeticky vyčištěn. Netlačit na pilu a nechat se dít, řekla jsem si. No včera jsem měla ještě jednu nepochopenou věc, ale dnes už to vím. Ten zlomený klíč, ten určitě nemám nechat znovu dělat. Tím jsme konečně zlomili onu pomalou a nepostupující energii domu, kterému prostě opravy dobře nešly. Teď je brána už v jiné. Ale aby to bylo ono, koupíme jí nový zámek, s fungujícími klíči a myslím že i ta schránka by měla být nová, naše. Jako nových majitelů, kteří tam budou zažívat úplně jiné věci. (Štěstí, harmonie a růst). Kteří tam nebudou žít tak, jako ti původní (bordel, stojatost a zmar). Všechno se to rozhejbe, na katastru podaná žádost, hypotéka taky, projekt na spadnutí. TO PŮJDE, můj milý M. :)

Zlomilo se to, konečně

Pes uvázaný u boudy nakrátko

a běhající pořád dokolečka, dokola.

Každá maminka to pochopí. Zatím se propracovávám na občasné malé ostrůvky svobody. Nejlepší je pořád koloběžka, to mě úplně nabíjí a povznáší. Jen je hlupé, že než se M. vrátí z práce a mohla bych vyrazit, tak už je šest hodin, tma a já bych možná spíš padla do postele, než šla ven jezdit. Ale někdy se přemluvím. A s přibývajícími minutami světla dále do večera to začíná být lepší. Už taky chodím zase na jogu na Mílu, je to tedy martyrium, kdy s sebou balím i další dva lidi (mamka a mímo) a jedeme do ledovkových Loužánek a zatím je Míla nemocná :(. Tak snad už tento týden bude zase moje učitelka tam...
A jednou jsem byla plavat. Bylo to magické, protože jsem se v páře prodýchala Savitrí pranajamou, do zatím jinak nedosažených, stavů.

Únor.
Spousta lidí říká, že je to období, kdy už jedou z posledních zbytečků jejich bateriové energie. Dle číňanů za to můžou ledviny a jejich dráha. Tak posiluju. Čajíčky, teploučko, harmonické miloučko domácí lásky, rozpouštím kritické nahlížení na některé mé neoblíbené postavy a snažím se každého trochu pochopit a mít ráda. Tělesně lze ještě toto důležité nabíjení ledvin udělat nahřátým kamenem na pupku a pak - červené prádlo.

I přes tyto všechny opatření byl minulý týden velká krizovka. Oli trochu kašlala a nešla do školky, celý týden. A já jsem měla střevní chřipku se zimnicemi a dalšími jejími průvodníky. No byl to jeden z mých nejhorších dnů v životě. Naštěstí se u dcery už začínají objevovat okamžiky rozumu a v takovémto případě mi dala na minutky vydechnout a SAMA ! si chvíli kreslila. Ano. Máme společenské dítě, které si moc samo nepohraje. Vše chce dělat s někým. Možná v tom bude i něco dalšího. Doma jen se mnou a Edgárkem se bojí. Nejde na moc metrů ode mne bez strachu. Snad tu vidí a cítí něco, co my dospělí už ne, nebo by to bylo všude? Nevím. Ale každý kdo to s ní zkusil, říká že je to náročné dítě. Edy je zatím hodnej, silnej kluk, v cizím prostředí však trochu nervozní - vidím v něm odraz jeho tatínka :).
Navíc musíme vybičovat síly a začít konečně to stavební povolení na Bojanovice. A tak pomalu nacenit, vybrat firmy a takové ty drobnosti - které leckteré páry vycucly a nebo se taky rozvedly. Mám víru v to, že my to zvládnem - pomalu, zmateně a s chybami (ty v tom udělá každý), ale do šťastného konce.

Už ho vidím.
Obyvatelný dům plný světla i stínu. Harmonie barev s pořádným akcentem, potrhlé skopičiny svařenců pod kuchyní, teplou láskou sálající dřevo. Zarostlá zahrada s lavičkou pro kradmé polibky, když slunce zapadá za bývalý prasečák. Na podlahu se pokadila Oličina kočička, Edy vrčí a jezdí s autem po zemi a taťka právě přijel na Bromptonu z vlaku od práce. Jdeme na dvůr, sednem na špalky a sníme tu spálenou večeři, kterou maminka zase neuhlídala.

"A existujou i růžový výtahy?"

Existujou růžový auta?
Existujou růžový strašidla?
A mami existujou i růžový pandíci?

Naše Oli a její neustálé absurdní drama.
Tohle vypálí skoro vždy, když je mi skoro nejhůř. Jsem ve stresu, zpocená a Edgar řve a řve. Vždycky mě to dostane nad věc a začnu si připadat jako v divadle. Někdy je dost náročná a zlobivá (že Michale :)) ale stejně je to kouzelná a chytrá holčička.