Když se kácí les....

Tak jsme v našem úsilí postupně vylepšovat náš dům a celé místo udělali zatím asi nejradikálnější krok - pokáceli jsme všechny smrky na zahradě. Smrkový lesík tam neměl příliš co dělat. Okolí zamořoval jehličím a všem domům okolo ucpával okapy. Sousedé se taky báli, že nějaká vichřice stromy shodí na okolní střechy. Ta obava byla i pochopitelná, protože jeden strom měl na sobě stopy po úderu blesku...

Každopádně firma na rizikové kácení stromy za dopoledne velice zručně složila. Překvapilo mě, že dřeva je z těch stromů méně, než jsem čekal, naopak větví je zase více. Takže máme na zahradě asi 12 cca třímetrových klád, ze kterých chceme zkusit udělat lavičky, hromadu špalků, hory větví a kupu šišek.

Celý prostor na dvoře je teď hodně prosvětlený a více vyniká jeho bezútěšnost. No prostě nás čeká ještě hodně práce. Ale už je vidět potenciál celého místa. Pravděpodobně v tam, kde je teď ten malý domeček (vlevo), vznikne nový dům. Bude to jednopatrová stavba s plechovou střechou a výhledem do zahrady.

Povedlo se také odvézt další odpad - bednu plnou toxických hnusů. Šlo o zbytky pesticidů, lahvičky biolitu, jakési postřiky, a oleje. Na ekodvoře v Kroměříži si s tou bednou nevěděli rady, ale po chvíli kontejner na nebezpečný odpad našli.

A další dobrá správa - komín v domě už táhne, takže je to trochu menší problém, než se zdálo. Opravu ale bude vyžadovat stejně, jen to tolik nehoří. Co je teda trochu nepřípadná metafora, když o tom tak přemýšlím...

Takový byl výchozí stav. Začalo se pracovat brzy ráno, v mlze nebyly špičky stromů téměř vidět.

A stromy padají. Ze začátku to šlo rychle, protože prostřední stromy se shodily najednou.

Krajní stromy už bylo nutné kácet postupně odshora. Mě by na horu nikdo nedostal, chlapík tam vylezl jak veverka i s puštěnou motorovku v ruce...

A dvorek je nyní prosvětlený, ty hromady větví, jaká je vidět vpravo, máme ještě dvě...

Naše podvečery

Já zase pookřívám a začínám kreslit a malovat (to teda jen v kurzu artschool, s Oli by to zatím nešlo).

Tento obrázek jsme tedy dělaly vzácně spolu

Naše dcera, kteroužto jsem vždy chtěla mít malířkou, je zatím k těmto věcem dost afinní. Ale vlastně nevím, kdy to děti může začít bavit. Začali jsme tužkou, fixkama, voskovkama. Nakonec i těma prstíčkama jdeme do barev a včera se zkoušela i plastelína. Tatínek si myslí že to Oli nebaví. Já si myslím že je chytrá a dává to mně nebo babičce, protože to prostě dle ní umíme líp.
Takže když má kreslit, zakončí to svým krásným : "ŇA" a my to uděláme za ni. To má talent spíš na manažerku.

Přemýšlela jsem co dát naší dcerce k Vánocům. Jak je těch věcí kolem moc, tak nejsem schopná nic vybrat. Určitě existují krásné hračky. Ty dřevěné, strašně drahé se mi moc líbí. Většina produkce se mi zas vůbec nelíbí. Takže jsem se rozhodla, že ode mě dostaně kostky. Klasické, dřevěné a s mýma kresbama.

To jsem na sebe ušila bič. Kostky by měly být asi se zvířátky. Jinýma než bů, bé, mé, haf, mňau, chro. Tyto už Olinka zvládá. Takže se teď snažím vyplodit ty kresby. Zvířata jsem nikdy předtím moc nekreslila. Je to něco jiného, než ty krychle a koule ve škole. Ale snad něco nakrelsit zvládnu a pak ty nejlepší vyberu k aplikaci na vánoční dárek.