Snad nám neulítnou včely

Ilustrované včelařství je nejlepší dárek, který jsem letos na Vánoce dostal. Včelstva a úly mě zajímají už dlouho a dříve nebo později se chystám dva tři úly někam poblíž našeho vesnického domu umístit. Je to přitom takový iracionální zájem, protože nemám příliš rád med. Ale slyšel jsem, že poměrně velké procento včelařů také med vůbec nemusí. Takže úkoly na příští roky jsou jasné: Domluvit se majiteli přilehlých sadů na umístění úlů, koupit nebo raději vyrobit dva úly langstroth, sehnat dva oddělky, něco ještě nastudovat a jít do toho. žihadel se nebojím, alergický nejsem, takže asi v pohodě. A jak mi napsal Ondra s Winepunk.cz: Díky včelám… “Máte jedinečnou šanci dívat se stvořiteli pod ruce. Včelaření je naprosto mystická zkušenost a možnost nakouknout, jak fungují zákony vesmíru. Nevím, jestli je to někomu málo. Mně ne.” Asi jako souhlas, teda…       

Kdy se cítíme nejlíp

Obě dvě. Já i dcera Ola (17 měsíců) se cítíme nejlíp u nás doma na stolíku  (část kuchyně pod oknem). Když tam děláme buchty a jiné dobroty.

Dnes jsme vyloupávaly ořechy, potom se do buchty melou a Oli mně tak vydatně pomáhala, že je předkousávala a vyplivovala. No propláchla jsem je a návštěvě - babi a dědovi D. - to pro jistotu neřekneme, jak pochoutka vznikala. Bude to jejich oblíbená mrkvová :).

Oli je nemocná, my vlastně taky. Nakazila celou rodinu. A tak moc nechodíme ven a mezi lidi. Nechodíme do oblíbeného muzikohraní, nechodíme do kavárny mezi děti, nechodíme do plavání a Oli se trochu nudí. Já zas nemám, nemocná, tolik energie jako obvykle do vymýšlení her s barvama a jinýma věcma, kdy se musíme často umývat.

Tak to dopadlo tak, že jsem jí už dala dárky co měla ode mě pod stromeček. No jsou krásné, JÉÉÉ, ale nejlepší jsou stejně boty :)

Začíná advent:

shon po dárcích, svařáková náměstí a já jsem zase o rok starší.

Jsem taky nějaká smutnější. Výlet do Londýna mě zavedl zpět. Zpět do doby, kdy jsem se na světě necítila až tak dobře. Doufám, že se do svého původního stavu před odletem zase nějak spravím. Vím, co na mě funguje. Joga, příroda, trocha toho ponoru do jiných stavů. Setkání s podobně naladěnými lidmi. 

Taky mně tam bylo smutno po Oli. Od návratu se mi od ní nechce hnout. Je teď tak roztomilá, muchňací. Aktuálně nemocná a trochu protivná, ale jinak: ZLATÁ.

Když se kácí les....

Tak jsme v našem úsilí postupně vylepšovat náš dům a celé místo udělali zatím asi nejradikálnější krok - pokáceli jsme všechny smrky na zahradě. Smrkový lesík tam neměl příliš co dělat. Okolí zamořoval jehličím a všem domům okolo ucpával okapy. Sousedé se taky báli, že nějaká vichřice stromy shodí na okolní střechy. Ta obava byla i pochopitelná, protože jeden strom měl na sobě stopy po úderu blesku...

Každopádně firma na rizikové kácení stromy za dopoledne velice zručně složila. Překvapilo mě, že dřeva je z těch stromů méně, než jsem čekal, naopak větví je zase více. Takže máme na zahradě asi 12 cca třímetrových klád, ze kterých chceme zkusit udělat lavičky, hromadu špalků, hory větví a kupu šišek.

Celý prostor na dvoře je teď hodně prosvětlený a více vyniká jeho bezútěšnost. No prostě nás čeká ještě hodně práce. Ale už je vidět potenciál celého místa. Pravděpodobně v tam, kde je teď ten malý domeček (vlevo), vznikne nový dům. Bude to jednopatrová stavba s plechovou střechou a výhledem do zahrady.

Povedlo se také odvézt další odpad - bednu plnou toxických hnusů. Šlo o zbytky pesticidů, lahvičky biolitu, jakési postřiky, a oleje. Na ekodvoře v Kroměříži si s tou bednou nevěděli rady, ale po chvíli kontejner na nebezpečný odpad našli.

A další dobrá správa - komín v domě už táhne, takže je to trochu menší problém, než se zdálo. Opravu ale bude vyžadovat stejně, jen to tolik nehoří. Co je teda trochu nepřípadná metafora, když o tom tak přemýšlím...

Takový byl výchozí stav. Začalo se pracovat brzy ráno, v mlze nebyly špičky stromů téměř vidět.

A stromy padají. Ze začátku to šlo rychle, protože prostřední stromy se shodily najednou.

Krajní stromy už bylo nutné kácet postupně odshora. Mě by na horu nikdo nedostal, chlapík tam vylezl jak veverka i s puštěnou motorovku v ruce...

A dvorek je nyní prosvětlený, ty hromady větví, jaká je vidět vpravo, máme ještě dvě...

Naše podvečery

Já zase pookřívám a začínám kreslit a malovat (to teda jen v kurzu artschool, s Oli by to zatím nešlo).

Tento obrázek jsme tedy dělaly vzácně spolu

Naše dcera, kteroužto jsem vždy chtěla mít malířkou, je zatím k těmto věcem dost afinní. Ale vlastně nevím, kdy to děti může začít bavit. Začali jsme tužkou, fixkama, voskovkama. Nakonec i těma prstíčkama jdeme do barev a včera se zkoušela i plastelína. Tatínek si myslí že to Oli nebaví. Já si myslím že je chytrá a dává to mně nebo babičce, protože to prostě dle ní umíme líp.
Takže když má kreslit, zakončí to svým krásným : "ŇA" a my to uděláme za ni. To má talent spíš na manažerku.

Přemýšlela jsem co dát naší dcerce k Vánocům. Jak je těch věcí kolem moc, tak nejsem schopná nic vybrat. Určitě existují krásné hračky. Ty dřevěné, strašně drahé se mi moc líbí. Většina produkce se mi zas vůbec nelíbí. Takže jsem se rozhodla, že ode mě dostaně kostky. Klasické, dřevěné a s mýma kresbama.

To jsem na sebe ušila bič. Kostky by měly být asi se zvířátky. Jinýma než bů, bé, mé, haf, mňau, chro. Tyto už Olinka zvládá. Takže se teď snažím vyplodit ty kresby. Zvířata jsem nikdy předtím moc nekreslila. Je to něco jiného, než ty krychle a koule ve škole. Ale snad něco nakrelsit zvládnu a pak ty nejlepší vyberu k aplikaci na vánoční dárek.

Podzim a klid u nás

Po až moc rušném létě se začínáme trochu zapouzdřovat doma. Ovoce nasušeno, marmelády moc nebyly z čeho dělat, slivovice už jen poskrovnu.

Ale se změnou času jsme se přizpůsobili rytmu našich předků a kolem deváté teď chodíme spát. Olinka se bohužel budí v šest. Takže snad poprvé v  životě ten posun času výrazně vnímám. Ale nevadí. Budeme si v teploučku a v klidu více spát celou zimu. Sice máme práci i v tomto ročním období a používáme elektřinu, ale opravdu se snažíme žít více "postaru".  Mě na to navádí stále více věcí. I poslední seminář na kterém jsem byla - Čakry a energie u Animy Noiry mi potvrdil to, že mám žít víc v klidu. A manžel M. se tomu vůbec nebrání. Třeba budeme na to příští léto mít opravdu hodně energie, když ji teď trochu pošetříme.

Ale vůbec nejsme nečinní :)
Já jsem začala párkrát do týdne působit v Artschool a s M. vymýšlíme a začínáme realizovat nový projekt Edgar & Helga. Měl by být celoživotní. Měl by nás hodně bavit a myslím, že se toho i hodně naučíme. Třeba někdy i něco vyděláme, a hlavně za sebou práci budeme vidět. Tento školní rok jsem konečně začala chodit na kurzy jogy k mé vysněné učitelce Sávitrí Déví a to mě určitě taky zklidňuje.

V Bojanovicích se stihnou dobourat chlívky, pokácet stromy a jsme teď tedy v zajetí plánů, jak ten náš nový dům bude vypadat. Na to, že jsem studovala architekturu v tom máme slušný bordel. Člověk by chtěl vyhovět Feng-šuej a svým ideálům. Pak tam zasáhnou normy, světové strany a peníze. Sama jsem zvědavá jak tento hlavolam rozklíčujeme.

Ale opravdu. Jsem ráda, že toto šíleně hektické léto máme za sebou. Teď už budou jen krátké procházky povenku a já si ještě s kamarádkami zaletím užít "postsvícu" do Londýna.

Šopa je pryč

Opět jsme trochu pokročili v bourání a tentokrát to odnesla šopa, která sice byla v dobrém stavu a hodila se na uskladnění různých věcí, ale svou polohou hodně překážela. Zbourat dřevěnou místy oplechovanou boudu se ukázalo jako trochu těžší oříšek, než se původně zdálo. Na její konstrukci si původní majitelé dali záležet (hodně hřebíků, pevné spoje, dvojité stěny) a střechu navíc tvořilo asi šest vrstev térového papíru a ipy. S vydatnou pomocí příbuzenstva se ale vše za jeden den podařilo a na dvoře teď máme dobrou plochu na kontejnery pro stavební odpad.

Teď nás čeká bourání chlívku vpravo. Ten je zděný, takže to bude zase jiná zkušenost. Z něj bychom chtěli zachovat co nejvíce cihel pro další použití, ale stavebního odpadu z něj bude asi i tak poměrně dost. Na bourání si zase přizveme nějaké brigádníky (ve více lidech to jde skutečně o hodně rychleji), tentokrát asi placené pomahače z řad místních.

Na začátku listopadu ještě zmizí stromy v pozadí a s nimi i věčný problém s jehličím a šiškami. Smrky do zahrady nepatří, i když na nich hnízdí ptáci. 

Trochu nepříjemným překvapením se ukázal stav komína ve starém domě. Zatímco loni táhl jako o život, až jsem si říkal, jestli to nebude chtít škrtící klapku, letos naopak netáhl vůbec. Shodli jsme se, že je nejspíš ucpaný kouskem cihly. Takže oprava a další výdaje. Ale komín je důležitý, takže tak...

Jakmile zmizí chlívek a stromy, čeká nás přemýšlení, co dál. Budeme na to mít celou zimu. :-)

Chlapi bourali

Děcka na šopě skákali

Děda stihl udělat sezení pod stromem

A v budoucím atelieru jsme poprvé měli s dětma malování :) 

Ženský kruh

Dlouho jsem si dodávala odvahy a nakonec to šlo jako po másle.
Kamarádka K. ženské kruhy navštěvuje, pomohly jí překonat utrpení po smrti syna, kdy partner nestačil. Lákalo mě to, ale jižní čechy, kde ona bydlí a chodí tam na setkání, jsou pro mě dost z ruky.

Jednou jsem narazila na obrázek prostoru sdružení pro osobní růst z Rousínova. Uchvátil mě. Nevím co je to za dům, jakou má historii, ale síla a klid z něho vyzařuje. Nakonec jsem se tam na můj první, úplňkový ženský kruh vydala.

foto - Cesta - Rousínov

Bylo to tam krásné. Nejistě jsem se cítila asi jen 5 minut. Pak jsem se s některými ženami trochu začala bavit. To byla pro mě novinka. Často se účastním kurzů jogy, workshopů týkajících se ženských témat i jiných akci, ale většinu se s nikým moc nebavím. Tady to asi nějak správně plynulo...

Průběh byl přirozený. Bylo to dlouhé, ale tak nějak osvobozující. Poté jsem se cítila klidnější, uzemněnější, spokojenější.

Můžu jen doporučit.

Svatební cesta

obvykle následuje po svatbě. Nevím, kdy přesně mají novomanželé odjet, ale my jsem vyrazili pár týdnů po svatbě. Samozřejmě naším cílem bylo vybrat vybavení domácnosti, prolezli jsme za tímto účelem pár bazarů, ateliérů místních umělců a nakonec jsme malou dózičku zakoupili v trapném obchodě pro turisty. Ale líbila se nám. A teď nevím co do ní dát. Piniové oříšky by byly ideální, ale jsou trochu drahé.

Ale vážně. Chtěli jsme nasát tamní atmosféru a krajinu. Pokochat se památkami, o kterých jsme se oba hojně na zkoušky učili. Chtěli jsme jíst těstoviny, pít kafe a víno a já jsem také chtěla alespoň jednou letos okusit moře.

Jediný problém na cestě byl, že nám nepůjčili auto v půjčovně, kde jsme si ho zabookovali a již zaplatili. Měli jsme špatnou kartu. Půjčovnu na římském letišti Golden car fakt nedoporučujeme. Peníze nám nikdo nevrátil, ale sen o road dovolené v Toskánsku jsme si naštěstí splnili díky jiné půjčovně. Pro ně karta špatná nebyla. ?

Takže. Je to drahý způsob cestování (letadlo, půjčení auta, ubytování, jezení v restauracíchv centrech turistických měst) a moc jsme toho nestlihli, protože jsme ty vzdálenosti trochu podcenili.
ALE, je to fakt nádherné. Oba jsme byli překvapeni, jak krásná tamní zkaměnělá historie je. A moc pěkné je, si krajinou i městy svobodně projíždět.

Pořád mám nyní u nás, na severu, pocit : "jak barbarská místní architekura je". Ano, neplatí to již vždy, tento výrok je pár století starý. Ale část tu stále zůstává. Prostě tím centrem a prvopočátkem západní kultury byla TA  ITÁLIE.

Civitavecchia

Tarquinia

Moje koupání

Radnice Florencie - Palazzo vecchio

Florencie - ponte vecchio

Palazzo PITTI - můj umělecký pseudonym po dlouhá léta

Michal s Fiatem 500 skvěle řídil

Ano, Michal a jeho kávička

Siena. Ta nás opravdu dostala do "kolen" - musíme se tam vrátit

Odjezd - Lago di Bolsena

V Dolních Kounicích na vinných slavnostech

Krátce po svatbě jsme zajeli za našimi kamarády do krásného městečka Dolní Kounice.
Mám to tam ráda.
Kdysi jsem chtěla mít svatbu v místním polorozpadlém klášteře Rosa coeli. Jen nebylo s kým.

Rosa coeli - Dolní kounice

A když nakonec bylo s kým se svatbit, s mým M. - vybrali jsme přirozeně jiné místo. Hrušeň Šmigula nad Pozořicemi. Možná jsme udělali dobře. V klášteře se v hostorii děli dost podivné věci.

Hrušeň Šmigula a M.

Každopádně do Kounic na výlety jezdíme. Byli jsem tam na velikonoce a teď taky. Víno místních vinařů nás tedy žádné moc nenadchlo.

Ale proběhli jsme se po místním hřišti, které mě štípalo do bosých noh. Nikdo mi nevymluví, že ty trávníky nejsou jedovatý. Holt četba Svobody - Ekozahrady se na mě projevuje. Jen nechápu, Šárka to taky čte, ale tak to na ni nepůsobí. Dost často nade mnou začíná kroutit hlavou, co že to ze mě leze za blbosti.... :)

Já, Ola a Berta

Na fotbalovým hřišti

Holky se hádaly o místa

Šárka. Lukáš, Berta a v břiše sourozenec Ufo

Oli a M.

Lovci a sběrači

Doleželovi byli tento víkend opět na Lamezónu v Bojanovicích.
Po propršelém závěru léta se procházeli a pracovali hlavně v gumácích. V zahradě řádí přemnožení slimáci, našli jsme i právě narozené, ještě skoro průhledné mláďata. Na dvorku se skrývala i vzácná Ropucha skvrnitá, myši a všudypřítomní pavouci. Nikde jinde jsem jich nikdy tolik neviděla jako tam.

Už jsme doma, večer, v Brně a teple. Je nám sice fajn, ale vzpomínky na dotek opravdového života v přírodě a krajině námi ještě rezonují. Vždy odjíždímez brna rozkolísaní a nervózní z našeho uspěchaného života. A vždy se vrátíme ukotvení a uzemnění. Krása.

Já tam mám silné pocity přítomnosti, Země, občas i silné problesky vidění a energie. Prostě TAM MÁME ŽÍT. Hrozně nás to nabíjí. Já chci tvořit, ale jsem spokojená i u sbírání shnilých jablek. Prostě skoro JEN jsme. TAM.

Hanácké tai-či

Nejpraktičtější obuv

Sbíráme, když není v zahradě, tak v sadu

Jo, člověk je tam tak nějak nebi blíž

Sběr

Ropucha skvrnitá, aspoň myslíme

Příště už snad budem chodit na kadibudku. Hurá.

Nový pokus. Vyvýšený záhon. Ještě další rok budem vyvyšovat. Toto je základ.

...a zase z našeho La maisonu ...

...jsme lepší než loni.
Byli jsme tam více než dvakrát a párkrát jsem i přespali.

Ale při dnešní návštěvě jsem z toho měla trochu depku, přece jen se to tam zas tak moc neposunuje. Máme moc aktivit - svatba, dovolené, výlety, návštěvy a někdy nemoci :(

Ale nakonec mě dnešek nadchnul. Konečně jsem si zabydlela můj budoucí ateliér. Oškrábala jsem jen část stěny, ale hned je to tam jaksi víc "moje". Musela jsem tam samozřejmě rychle namalovat obraz, je to číslo jedna. Inspirace křišťál od Katky H. - náš svatební dar, ať to v smutné chaloupce trochu rozveselí.

Michal vyklízí, odváží odpady a bourá. Máme nějaké nápady na koncepci zahrady a pár kamarádů slíbilo pomoc jako svatební dar.
Příští rok to v Bojanovicích pohneme o veliký kusanec.
A další léto bychom mohli začít stavět novou část domu.