Doleželovi byli tento víkend opět na Lamezónu v Bojanovicích.
Po propršelém závěru léta se procházeli a pracovali hlavně v gumácích. V zahradě řádí přemnožení slimáci, našli jsme i právě narozené, ještě skoro průhledné mláďata. Na dvorku se skrývala i vzácná Ropucha skvrnitá, myši a všudypřítomní pavouci. Nikde jinde jsem jich nikdy tolik neviděla jako tam.
Už jsme doma, večer, v Brně a teple. Je nám sice fajn, ale vzpomínky na dotek opravdového života v přírodě a krajině námi ještě rezonují. Vždy odjíždímez brna rozkolísaní a nervózní z našeho uspěchaného života. A vždy se vrátíme ukotvení a uzemnění. Krása.
Já tam mám silné pocity přítomnosti, Země, občas i silné problesky vidění a energie. Prostě TAM MÁME ŽÍT. Hrozně nás to nabíjí. Já chci tvořit, ale jsem spokojená i u sbírání shnilých jablek. Prostě skoro JEN jsme. TAM.
 |
| Hanácké tai-či |
 |
| Nejpraktičtější obuv |
 |
| Sbíráme, když není v zahradě, tak v sadu |
 |
| Jo, člověk je tam tak nějak nebi blíž |
 |
| Sběr |
 |
| Ropucha skvrnitá, aspoň myslíme |
 |
| Příště už snad budem chodit na kadibudku. Hurá. |
 |
| Nový pokus. Vyvýšený záhon. Ještě další rok budem vyvyšovat. Toto je základ. |
To je skvělý, že jste se tam tak našli! Já jsem "u nás" ráda, to jo, ale to souznění mi chybí.
OdpovědětVymazatUrčitě to časem přijde. Myslím, že to není místem, ale stavem člověka. V. Cílek ve svých knihách píše, že člověk začíná vnímat a žít krajinu až po třicítce. Některou i později. Takže za chvíli :)
OdpovědětVymazat