Proč vesničani nechodí ven a nechodí vůbec pěšky?

S mou skoroségrou Kat na Hostýně

Občas zaslechneme poznámky, že když budeme na té vesnici, budeme pořád jen jezdit autem. A taky znám z vyprávění, jak lidé z vesnic fakt vůbec nechodí ven - jako do lesa, na tůry a takové to poznávání našich krajin, že je neláká.

Tak a my na té vesnici ještě nebydlíme, ale už se přes léto taky moc nikam nedostaneme. Protože jezdíme s kolečkama, kopeme, hrabeme, uklízíme, vyklízíme a pracujeme na dvorku a zahradě. Já teda lítám pořád vyhlížet do krajiny kolem domu, to mě bere. Ale každý není taková poletucha, nemá potřebu se nacházet myslí v mracích a ve výhledech a běhat střeleně po poli a řvát tam a smát se a někdy taky tesknit. Ten normální vesničan je fakt hodně na tom svým. Ale to je léto.

Já jsem nám naplánovala, že na ty výlety pro měšťáky budeme chodit v zimě. Všude je míň lidí a mě konkrétně zrovna moc nebaví někde chodit a u toho se potit v parnu, které je teda poslední roky pořádné.

Takže, další naše vyšlápnutí bylo na Hostýn a na Brdo (Chřiby). Ooooo konečně poznáváme ty kopečky, na který furt z Bojanovic koukám.

Cesta na Brdo v Chřibech dobrá i pro kočíky, kromě tohoto kopce

Oli na výetě jela

Docela hodně toho i ušla

Nesla se a spala

A pak na Bunči v hospodě pěkně jedla a válela se na okně

A doufám že nebudeme pořád jezdit jen autem. Zatím plánuju dojíždět na vlak a pak do Brna. Nejlíp se skládacím kolem. Ale už teď mě začíná napadat, že někdy prší, je zima a tak si asi nakoupíme nepromokavý hábity a budem se tužit. Jo?

3. rok - zahrada

Ano. Už je to třetí rok.

A jak nám to se zahradou jde?
No, kdo někdy opravoval dům ve volném čase a hlavně svými silami, tak ví, že na ní až tak moc času nezbývá. A to jsme dům opravdu chtěli kvůli té zahradě.

Rok první - 2013
S prvním novorozenětem jsme byli rádi, když jsme zahradu přijeli dvakrát za léto posekat.

Rok druhý - 2014

Ve vejminku zatím bydlíme

M. kupuje křoviňák a zahradu pravidelně seká. Očekává zvýšení druhů trav a je nespokojen, že tam není krásná louka.
Zkoušíme něco zasadit: mrkev, ředkvičky, petržel atd. Je to hodně naivní pokus. Na zahradě většinou nejsme, takže nezalíváme a navíc ještě netušíme, co bude naším hodně velkým nepřítelem. Neurodí se nic. Tedy kromě planých jahod.

Rok třetí  2015
Na jaře sadíme dvě jabloně - Dolores a Jaderničku moravskou, rybíz, angrešt a aronii temoplodce.
Přes teplé léto zvládáme minimálně jednou týdně zalévat. Ovšem stará odrůda Jadernička to snáší hůř. Na konci léta je dost oschlá, dle mé kamrádky K. ovšem něčím napadená. Nevím, uvidíme na jaře, zda se zbráborá. Jednoletá aronie celkem dost plodí. Plody jsou trpké, ale já sním všechno. Dcera se napřed upejpá, ale když už žádné sezonní ovoce není, jí i aronie jako o závod. Máme hodně třešní ze staré třešně - dělám poprvé výbornou marmeládu a sušíme hrušky z hrušně letní (ty se bablají) a z hrušně zimní. Švestka na dvoře od původního majitele hodně povyrostla a má větší množství výborných plodů. Jsou to švestky velké, šťavnaté a jdou dobře od pecky. Konzumujeme a M. zakládá svůj první kvas na slivovici. Sbíráme nejen jí. Také něco málo od ostatních ze zahrady a také z meze naproti. Ale stromy v zahradě jsou z velké části opravdu proschlé, staré a neplodící. Mladší jsou jen nějaké rynglótky, jejichž plody jsou hlavně rozblemcané.

M. zkouší vypěstovat brambory na slámě a já už jen skromně nejaké bylinky a hortenzii. Ovšem, jak při častějším pobytu na pozemku shledáváme. Nemá to vůbec smysl, něco pěstovat. Zahradu okupuje obrovská a množící se armáda slimáků. Sežerou úplně všechno. Začínáme je tedy sbírat a M. je ničí v ohni či v soli :(. Já je zabíjet nechci, ale je to ubohá výmluva. My je prostě nějak odrovnat musíme. Vymýšlím tedy na příští rok vyvýšené záhony s měděným plíškem, kam by vlézt nemohli. Ale i tak, v zahradě se neprojdete bosou nohou (a to my rádi) protože se prostě kloužete ve slizu. Nikdy jsem nikde tolik slimáků neviděla...
Tak zatím se těším jak s mou K. budem vyrábět vyplétané záhony z akátů a vrbiček (snad je někde v okolí najdu) a budeme dělat zídku z cihel a M. teda asi zapojí i ty hlístice proti slimákům. Myslím.
Od potravinových zahrad kupujeme semena divokých rajčat. Pro jistou je pěstujeme na balkoně, bez slimáků. Tam se jim daří výborně. I na zahradě u babičky. Jsou dobrý, ale malý. Jejich odolnost zatím nemůžeme porovnat.

Na podzim si určujeme tři místa pro nové stromy. Víc jich bude až po dokončení terénních úprav.
A opět v Uherském ostrohu ve firmě Stromky pro potomky kupujeme dvě jabloně : Antonovku a Coxovu renetu - obě staré odrůdy. Dále jednu švestku Bluefree a protože cheme nějaké keře k plotu, tak Dřín jedlý a Muchovník. Joj to budou příští rok marmelády :).

Zasazené stromy

V okolí mezi poli nám začali budovat suchý poldr. Je to škoda, už je to kousek od mého vysněného rybíku. Něco na nahé noční koupačky. Áááá to je škoda.

Nechtěla jsem moc pěstovat okrasné květiny. Nechtěla jsem růže, které mi přišly fádní. Toužila jsem po  hortenziích, ale nějak se první nevedlo a také jsou dost obvyklé...
A pak jsem viděla pořad o růžích stolistých. Jak jsou léčivé, anti-bakteriální, virové, mikrobiální a mykotické a a kdoví co. Již staří Peršané je pěstovali. A jak voní. Připadají mi zvláštní.
- V tom květu jakoby někdo namačkal fakt těch sto a víc lístků.  - A tak jsem cítila, že budu pěstovat růže.
Jena jak ty stolístky sehnat? Hledala jsem na internetu i jinde. Objednala jsem je a ještě nějaké jiné historické odrůdy růží. No doručení přes poštu či PPL bylo asi pro růžičky náročné, ale nakonec: zasadily jsme šest růží a žádnou stolístku nemám.
Když už v nabídce obchodů byli, nakonec ji doručit nemohli a nahradili ji jinou. Tak snad někdy, příště, se této krásky dočkám. Ale snad i ty jiné budou dobré na takové moje domácí mastičkaření a luhování.
Takže letos jsme zasadili: Albertine, Venusta Pendula, Rosa Alba Sauveolens, Wollerton Old Hall, Schneekopfe.

Růže zasazené, před zimou

Vilbur není - jak jsme prožili potrat

Bylo to až moc krásné. Vypadalo to jako život někoho jiného. Všechno je normální, daří se a jsme šťastní...
Ale takhle to v mém životě nechodí, takže to ohromné štěstí a těšení se na naše druhé děťátko už skončilo. Skončilo to nakonec lépe než jsme čekali, protože jsem se obávala druhého mimoděložního těhotenství. A to by mi vzali už druhý a poslední vejcovod :(. Ale i přes tu píchavou bolest na pravé straně to toto mimoděložní nebylo a byl to potrat. Což bylo dobré, ale...

...ale i přes to jsem moc smutná, že na ty třetí Olinčiny narozeniny nebude ten uřvaný dárek :(.
A v tom boku mě píchá pořád, takže uvidíme zda zjistíme co se tam porouchalo.

2015

Už bude končit. Mnoho jsme toho nestihli dokončit, a přesto to dalo tolik práce. Hlavně M. se dře a dře. Ale baví ho to, mužní, a dokonce si jako dárek koupil pilu.

Já mám moc šťastné období. Uklidnila jsem se, jž tolik nepracuju a jen si tak líně užívám života s malým dítětem, přestavbou domku a občasnou zakázkou. Dokonce jsme se dostali i na Jalovák, zkrmili jsme naše zbylé pečivo, M. se skamarádil s místní ovečkou a asi už nebude chtít krmit nikoho jiného.

Po měsících čínské medicíny a jogínského dýcháni, kdykoliv si vzpomenu, jsou znát účinky. Cítím se mladší a krásnější. Tak snad to vidí i okolí :).

Práce na zahradě je myslenkově podvratná

"Tobě se to vlastně dobře doplňuje, přes týden sedíš u počítače, a o víkendech tady fyzicky pracuješ," řekla mi sestra při návštěvě našeho staveniště. Z ní to vlastně logicky, propojit "desk job" a práci na domě a zahradě. Ale víte co? Moc dobře se to právě nepropojuje. Ani náhodou, a povím vám proč.

Na domě intenzivněji pracuju někdy od začátku léta. Teoreticky bych se měl vždy po práci venku těšit na práci v teplé kanceláři. Ale vůbec tomu tak není. Fyzická práce mě spíš demoralizuje v tom smyslu, že mi většina počítačové práce přijde hodně zbytečná. Nejvíc to vnímám u sociálních sítí. Kopat do země, obracet zanedbaný pozemek v budoucí zahradu a tvořit z neudržované dříve smrduté (už nesmrdí .-)) rujny dům pro budoucí život celé naší smečky, má pro mě jakýsi vyšší smysl, než se stále koukat a být nějak mentálně zapojen do agendy na Twitteru a Facebooku.

 Je to taková opravdovost vs. divný online svět. I když jsem před časem na obou sítích unfriendnul/unfollownul různé idioty, stále mi zdejší svět přijde tak nějak hloupý, nudný a sebeopakující se. Víkendové práce na domě to všechno zvýrazňují a víc odhalují. A to je myslím dobře.

2 kopáči ve zlatém prachu, ořechy, Vilbur

Je těžké sehnat pomocníky na stavbu. Když je seženete, je težké vydržet je přeplácet, koukat se na to jak moc nepracují, jak z vás tahají další peníze, jak si půjčují a nevrací nářadí, jak je s nimi těžká domluva, organizace a jak vám lezou na nervy.
Takže tento víkend kopala i ženská bytost. Ale kopala si kuchyň.

Nádherný raný podzim, sad a vyhlídnutý ořech s ořechy. Možná moštárna v rozpadlém domě. Vyhlídky na další gajeje?. Radši ne.

Krása života.

A zbytek jen pro zasvěcené :). Pro mého M.

Začínáme být obklopeni materiálním bezpečím, máme komín !

Je to jedna z nejdůležitějších věcí. Kdo má komín, ten bydlí. Jak se bydlelo za říše Velkomoravské? Přece polozemnice, teda díra v zemi, kolem toho větve, kůže a hlavně, uprostřed díra jako KOMÍN pro odchod kouře z ohně. Bez ohně by byla zima. Byl by hlad a vůbec by to nebyl domov.

Takže naším dokončeným komínem už máme domov. Máme domov pro zimní dny, můžeme zveslea kopat, bourat, oklepávat a pak taky něco na podlahy dodávat a omítky dělat. A elektřinu, vodu a samé fajnové věci. Něco se snad přes zimu stihne. Určitě. Seženeme kamínka Petry přes bazar a můžeme dodělávat, co léto nedalo.

Opravdu. Máme radost. Je to prostě první fakt dokončená věc na domečku. Doufám že někdy takových věcí bude přibývat. Sice stále hrozí že spadne střecha, není podřezáno, Oli říká že domeček spadl, ale my to už začínáme vidět trochu optimističtěji. Že se to už trochu hýbe. Trochu...

A k tomu všemu podzim. Zklidnili jsme se, jsme zas více doma v paneláčku v Brně. Olinka začala chodit na dva půldny do miniškolky. Je šikovná, střelená, občas drzá a občas zase moc citlivá. Prostě taková, jaká naše dcera musela být.
Už umí mluvit, jak ráda říká. A to i některé starší děti neumí. Podle ní třeba: "maminka neumí vařit, vůbec", maminko vlez si do zámku, vejdeš se tam. Šup !" a nebo překvapené převlékající se tetě řekne: máš pindu" a mně zas : máš hezký prso". Objevuje život se vším všudy. Už často chce "něco dělat". Z plastelíny, malovat, stavět obrázky, tak třeba nakonec bude po mně.

Naše chalupa, dům, či tábořiště

V Bojanovicích jsme toto léto strávili více času než kdy předtím, pustili jsme se už do opravdové opravy domu, ale stále je to tam tak trochu neobyvatelné. Úspěch je, že už konečně, po třech letech, jakž takž víme, co s pozemkem a domem budeme dělat.
Dlouho jsme strávili nad úvahami: postavit nové nebo opravit staré. Když nové, tak kde? Ale teď už víme a rozhodli jsme se opravit ten dům starý a kousek přistavět nově. Toto se některým stavařům líbilo, jiným ne, ale nám moc.A holt, ne každý má cit pro ducha místa. Takže jsme se například dozvěděli, že by bylo dobré uprostřed zahrady postavit novou kostku. Bleeee.

Jen nevím, jak dlouho nám rekonstrukce bude trvat. Myslela jsem, že do této zimy už bude obyvatelná chalupa i s koupelnou. Pak jsem se smířila s tím, že bude chalupa bez koupelny. A teď budu ráda, když bude dům podřezaný a bude mít funkční komín. Zbytek přes zimu, či na jaře. A o přístavbě, na kterou budeme muset dostat stavební povolení, ani nemluvím.


Léto M. strávil dojížděním po práci na domek a kopáním vnitřních podlah do hloubky kvůli prostoru na nové, odizolované podlahy. K podzimku se začalo s okopáváním kolem domu, kvůli drenáži a podřezávání.  Myslím, že stiheneme ještě podkladní betony, odizolování a nový komín.
Přes zimu se budu bavit vyplňováním vypadaných spár mezi cihlami novou omítkou. Byla tam hliněná a je značně vydrolená. Trochu si myslím, že kdyby to viděl ten statik teď, tak by tak v pohodě nebyl :(. Ale já to zpevním.

Přes všechny ty věci je to pro nás však velká radost. Krásně si tam psychicky odpočineme, já chodím cvičit jogu či na procházky do okolní krajiny, která je tak blízko nebi. Oli si tam užila dětský den a seznámili jsme s pár dětnými a moc milými rodinami.

Taky jsme se dozvěděli něco o historii domu. Stavěl se roku 1937 rodinou Šimáčkových, táta byl vyhlášený zedník a tak to prý postavil dobře :). Měli dva syny a pak se, nevím proč, rozhodli dům prodat Adamovým. Ti tam bydleli dvě generace. Poslední, pan František Adam nám dům prodal a bydlí ve vedlejších Zlobicích. Mnozí by dům zbourali, ale my ho myslím zachováme dost ve věrní podobě původní. A za to nás paní, která byla příbuzná prvních majitelů Šimáčkových a zastavila se nyní za námi, moc chválila.

M. dělá první pokusy se sázením stromků. Na jaře nám přibyly dvě jabloně, doufám že Jadernička moravská to ustojí i přes letošní dlouhá vedra a sucha. Máme pár nových keřů, z nichž Aronie je můj favorit, chutná mi a věřím že zásluhou zobání jejích plodů letos přes zimu nepadnu s chřipkou do peřin. Vyvýšený záhon "velká čínská zeď" je v dlouhodobém procesu stavby, začínáme tušit, tak upravíme terén nadvorku a v zahradě a já se hlavně těším na nový sporák na dřevo a jak tam budu vařit a péct. U toho můžu odbíhat a dívat se na nádherné výhledy do široširého kraje. A M. dělá první kvas na slivovici.

A jednou, snad už brzy, se já i můj můžík ráno vzbudíme půjdeme pozorovat východ slunce. Ach.

Maminko, nespapej mně hvezdičku

Naše dcera Olga dozrává a tak již můžeme více předpovídat její budoucí osobnost.
Oli je veselá, trošku drzá, odvázaná a má velikou fantazii. Často si vymýšlí věci, příběhy, i skomolí nějakou událost.
Ovšem moc nás dojala příhoda, kdy si holčička z nebe vzala hvězdičku a nesla ji v ručičce. Vůbec jsme netušila, jak vážně to bere a začala jsme dělat, že jí hvězdu z ruky sním. Olinka se rozbrečela a uklidnili jsme ji jen tím, že si stáhla hvězdičku novou a tu už jsme jí spapat nemohli. Říkala: " maminko, nespapej mi hvězdičku". My se moc smáli, ale je to fakt milé.

Začala už chodit do jeslí, nevím jestli jsou to ty pravé. Ale každopádně ona už společnost potřebovala. Nevím, jak bych ji doma udržela do třech let. Už teď je spokojenější, vic spolupracuje, poslouchá a je to s ní jednodušší.

Letošní sakra horké léto a "cikánské" koupání ve městě před Janáčkovým

Když i dobrání se začátku je svízelné

Teď se cítím dobře. A vím, že za měsíc se budu cítit líp. A pak ještě líp...

Jako bych obrátila života běh. Je to jógou. A občas mi přijde nepochopitelné, proč lidi tak skuhrají, bědují, naříkají a celkově žijí tak nějak nešťastně a divně. Přitom je o tak jednoduché, leckdo to ví a ostatním to někdo radí. Myslím tím právě cvičení jógy a takový klidnější, zdravější a posléze spokojenější život.

Jenže ono to ani mně nebylo hned tak samosebou...

Začínala jsem jako hodně nervní, workoholické a moc málo na sebe myslí stvoření, které si už prožilo Černovice a jiná zhroucení. Dalo by se to i pokládat za duchovní zážitky a probuzení vědomí, ale propojení s běžným životem a jeho zvládání bylo špatné. Ale zpracovala jsem si to na terapiích a nějak už to neřeším. Můj životní styl a tím i zdraví bylo oboje chatrné. Moc špatně se mi dařilo zvládat stres a myslím, že moje strava byla taky nic moc.

To se projevilo hlavně po porodu. Nejen že jsem měla psychózu, ale i fyzicky jsem na tom byla špatně. Doktoři nevěděli, neporadili a viděla jsem, že tomu našemu tělu vlastně ani moc nerozumí. Obrátila jsem se na čínskou medicínu a teď po roce zjišťuju, jak se cítím líp. Ano, dnes už to je i každodenním cvičením jógy, ale dnes jsem si uvědomila, že bych možná bez toho pročištění a usměrněni energií a nemocí v těle, toho čistého cvičení asi nebyla schopná. Stejně jako ti lidé okolo, kteří toho schopní také zatím nejsou. Všechno je proces a všechno se mění.

Takže aktuálně u mně určitě už to cvičení vydrží a tím budu i ostatní věci, myslím, zvládat líp. Priority se mi také mění, ale je to stále víc tak, že je pro mně nejdůležitější klid v životě. A to je vlastně i cíl jógy, klidná mysl. Takže, pranajamě a pratjahaře zdar!

Týden v Oáze srdce s Mílou Sávitrí

Moji učitelku jógy jsem si našla náhodou, ale hned jak jsem zakusila jeden den s její pránajámou, věděla jsem, že to je pro mě to pravé.
Jak to bylo možné, nastoupila jsem k ní do kurzu Gítánanda jógy (pod SVČ Lužánky). A po prvním roce jsme moc ráda jela na pobytový kurz s cvičením jógy, přednáškami a "meditacemi!" Poslední jmenované je v uvozovkách. Jak jsme se tam shodli, naše mysli zatím neumíme ani pořádně koncentrovat, ale nějak se začít musí :).

Bylo to fajn a bylo to úplně jiné, než jsme očekávala. Předpokládala jsem osamělý týden a bloudění v lesích, přerušované cvičením a jiným programem. A byl to týden plný poznávání jiných lidí a skrze ně i sebe. Naše Míla nás rozdělila moudře do pokojů a tak jsme získala 3 nové kamarádky se kterými se nejspíš na pobytech budu každý rok potkávat. Měly jsme si co dát a co říct, a již dlouho jsem se nesmála tak, že až tečou z očí slzy. Ale určitě i ostatní lidé tam byli fajn, jen jsme je prostě nestihla úplně poznat, zatím jsme měli co dělat my se sebou. Na pokoji 101.

Co mě zarazilo po návratu domů? Lidi se tu strašně mračí. Tam, v Horním Bradle jsme se všichni tak nějak víc smáli. Uvidím, jak si úsměv a náladu budu držet i v tomto okolí :(.

A jóga? Ta mě celkem dostala. Zase to bylo lepší a lepší a hlubší, a hlavně: Vím že vůbec nic nevím, ale časem se to může trochu zlepšit. Bylo by nejlepší, kdybych každý den cvičila. Ráno, ve stejný čas. Vůle a pohodlnost se budou také trénovat. Dám vědět, jak to půjde. Chuť by teď byla.

O mých prožitcích a pocitech při týdenním pobytu bych se rozepsat mohla a vlastně jsem i chtěla. Ale teď najednou to nejde. Je to těžké a abstraktní, tak asi bude nejlepší, když každý zažije ty svoje věci při cvičení a prázdninovém poznávání. Ale jedno vím, jóga určitě mění lidi. K lepšímu :).

Hola, naše dcera Ola už je tu s námi 2 roky

Sukně od tety Šárky se zajela na festivalu v Boskovicích

Jak to tak bývá, dětské narozeniny se slaví rády.

My jsme letos slavili jen s rodinou. Na kamarádskou oslavu mi bohužel nezbyly síly, ale vymyslela jsem moc pěkné místo a v létě by tam byl fajn piknik, tak třeba příští rok.

Oli stejně říká, že má teď roky TŘI. Vlastně je to jediná číslice, kterou používá, takže asi proto :).
Je roztomilá, většinou hodná. Začíná říkat věty. Někdy dost zajímavé, např.: "Panenka spinká, protože spinká" a nebo "Tady je okýnko na traktoru" a každým dnem jí to jde líp a líp.

Jinak vůbec nejsme vzorní rodiče, takže naše dítě není vzorné v takových těch věcech, kterýma se obvykle rodiče chlubí. Na hrníček začala chodit sama, neučila jsem ji to, ale líbilo se jí, jak v Bojanovicích chodím čůrat na kanál. Pšššt, ale jiný záchod jsme tam neměli. A tak to začala dělat taky. Olinka má pořád dudlík. Chtěli bychom ho jen na spaní, ale někdy to nevyjde a ve chvílích oslabení ho dcerka chce. No, názory jsou na to různé, ale je to tak. Některé kamarádky by jí ho hned vytrhly a nechaly den řvát, některé řeknou ať jí ho nechám.

Obecně jsou na mě teď maminy dost náročnou skupinou a moc ji nevyhledávám. Fakt jenom někdy. Jsem teď hodně sama a dělá mi to dobře. Naši čerstvě dvouletou dcerku nechám asi 8 dní u babičky. No snad to vydržím :). Jedu na soustředění s jogou, kam chodím, tak se docela těším a snad to bude pro mě dobré. Hned po návratu a vyprání věcí to otáčíme na tábor maminek s dětma a to bude asi náročné. Ale nechám se překvapit, co za společnost se tam sejde a jak to na nás obě bude působit. Kdyžtak, stejně jako loni, ujedem. ( Nejedem na stejný tábor, ten loňský v Křižanově bych fakt nikomu normálnímu nedoporučila).

Oslava Olinky byla tedy taková normální, rodinná. Měli jsme moc dobrý dort od naší milé Mary. Pro mou konzervativní a kýčovitou rodinku asi ne úplně vhodný, ale byl fakt dobrej....Mňam. asi si ho objednám i na narozeniny moje :)). Holčička dostala svůj vysněnej "čárek" (kočárek), i když už má k užívání asi čtyři další, ale proti gustu... A pak jsme další víkend jeli slavit ještě na náš oblíbený festival do Boskovic.

Táta a jeho ochranná křídla, pod nimi Ola a Berta

Vernisáž v Kroměříži. Olénku poprvé bavilo malovat.

A náš milý táta se pustil do velkých prací v Bojanovicích, tak tam třeba bude někdy koncem roku obyvatelná chalupa. Plány na dům se trochu rýsují, ale pořád se mi do toho motá to feng-šuej. Potřeboval bych tam 10 let studia a zkušeností. A to nemám. Takže tam určitě udělám něco blbě a všechny kosmický síly se na nás vrhnou a budem v ještě větším zmatku, chaosu a neuspořádanosti než teď. Ale fakt, ten střed se schodama to trochu věstí...a máme na to sklony už teď. Budu se muset pořádně vyučit, jak tyto vlivy napravit.

Zato umývání nádobí jí baví už dloho. Ve starém myčáku v Bojanovicích na to krásně došáhne.

Budoucí dětský pokoj. Kdoví kdy to tak bude, ale začalo se na tom kopat.

Jo a začali jsme šetřit, obálková metoda startuje. Prkýnko od záchoda zavírám, tak snad se to zas všechno nerozkutálí.

A pracuju už míň a užívám si života víc. Hurááá.

Život to roztáčí a ja nestihám

Dlouho jsem nic nenapsala a přitom jsem na to tolikrát myslela. Bylo to náročné období, já byla moc moc zauzlena a zase nechala natlačit do života, který nechci. Snad v sobě najdu tolik lásky k sobě a udělám si postupně můj jediný teď vnímaný život hezký.

Pořád si myslím, že aspoň trochu vím, jak na to. Dle čínského horoskopu jsem koza. A ty prý mají rády prostý, svobodný a klidný život v přírodě. Hmmm, to by chtěl asi každý tak trochu normálně naladěný člověk. Osobně jich až tak moc neznám, ale dle přečtených textů jich existuje dost na to, aby mě mohli inspirovat.

Teď teda jen mít sílu a nenechat se vláčet ostatními tam, kam nechci.

A co bych tedy chtěla změnit? Pro okolí vnějškově, ale ve mně to udělá ty důležité změny vnitřní:

- mít čas na sebe (lelkovat, dýchat pránu, plést košíky, malovat pocity a nápady, kytkovat)
- hlavně tolik nepracoval
- dělat doma ženu
- být s Olinkou
- vařit a starat se o rodinu
- výletovat a nasávat krajinu a krásu světa
- žít skromně
- přestěhovat se do domečku

Výlet do Jesníků. 

Jaro na zahradě a procházky krajinou

S hezkým jarním počasím podnikáme také občasné vycházky v okolí našeho domu. Už se u nás totiž začalo projevovat běžné vesničanské myšlení ve smyslu "proč chodit někam na procházku, když práce kolem baráku je furt spousta". A to právě nechceme.

Jinak naše zahrádkářské pokusy zatím nedopadají moc úspěšně. Dýně a fazole sežrali slimáci, brambory zatím jakžtakž odolávají. Ale na začátku jara zasazené stromy a keře hezky rostou a snad i nějaké ovoce letos bude.

Konečně jsme také po dlouhém přemýšlení a rozvažování dali dohromady plán, co vlastně s domem uděláme. Zavrhli jsme stavbu nového, raději opravíme a později dostavíme starý. Dům už si prohlédl statik a neshledal na něm vážnější problémy, jen budeme dělat táhlo. Příští týden se na dům přijede podívat odborník ze sanační firmy a čeká nás kopání podlah a izolace proti vodě. A také komín, elektřina, voda...

Loni jsme zbourali kůlnu a nyní pokračujeme chlívkem, ze kterého recyklujeme cihly. Ve starém domě se konečně povedlo vyklidit půdu, která je nyní připravena pro nový účel skladiště/pracovny.

Zahrada je rájem slimáků, ale pavouků už v domě tolik není. I když při bourání chléva jsem zahlédl jednoho skutečně obrovského. Po dvorku poletují sršni, večer je občas k zahlédnutí sova...

Při procházkách stále obdivujeme výhledy do krajiny. Je vidět na Hostýn, Chřiby, v dálce je pak možné zahlédnou Svatý kopeček u Olomouce. Při procházce mezi poli jsme došli do sousední vesnice Kovalovice. Ta se nám ale jevila jako opuštěnější a mnohem více uzavřená než Bojanovice.  

Modrava podruhé

Stopy v okolí Modravy, dle nás nejlepší a nejkrásnější místo na běžky

Roklanský potok a oppidum ze sněhu hned vedle chaty. Super.

Naši známí a kamarádi každoročně jezdí s dětma na šumavskou Modravu. Lyžovat, běžkovat, pít pivo a procházkovat.

Byli jsme tam před dvěma lety ještě s naší Olou v břiše. Loni nic a letos jsme se tedy s naší 1 a 3/4 letou dcerou taky zúčastnili.

Ola tam byla protivná. Mnohem víc než doma. Nejfrekventovanější slovo bylo: Nechceš, Jinou a Ne.

Ale pěkně si zvykla na kolektiv, naučila se běhat, honit se s dětmi a houpat se na houpadle. Na konci týdne už si začala užívat i sníh, ze začátku po něm nechtěla ani chodit.

My jsme si odpočinuli, pokochali se krásnými místy a trochu si zaběžkovali. A jsme zase nemocní, už asi počtvrté za sebou.

Cesta přes Tábor a zapíjení Matyldy M. 3.3.2015. Huráá.

Oli si spí před Klostermannovou chatou. Luxusní spaní před luxusním barákem od B. Fuchse.

Krteček před spaním. Ola vydržela 5 minut.

Pokus s nosítkem,Olouš opět  akceptuje asi 5 minut.

Souznění matky a dcery

Já ráda cvičím jogu. Od těhotenství ji dělám a pořád ji tak trochu dělám. Poslední dobou se mi pěkně zpomalilo dýchání. Už malou Oli jsem svým výrazným a pomalým dechem uspávala. Poslední dobou už 1,5 letá dcera nespává tak často na mně nebo u mě.

Teď mě ale překvapila, když chtěla spát u mě a chtěla, ať výrazně dýchám. Začne tak funět :). A pak si lehla na mě a já ji houpala svým dechem až k spánku. Fakt pěkné využití jogy.


Nedávno jsme spolu dělaly pastel. Já jsem ho hladila, Oli po něm lezla, jak žárlila na ten papír. Ale právě, že jsme spolu nakreslily mateřské pouto mezi Mama a Oji.

Nový rok 2015

Dost jsem se zarazila při prvním psaní letopočtu 2015. To znamená že Oli je s námi již 2013, 2014 a 2015. Jak to letí :)

Je to s ní čím dál lepší. Je odvážná, samostatná, společenská a dračice.

Vánoce byli klasické, u rodičů a na Silvestra jsme vyrazili do rodiště Jožky Úprky, do Kněždubu, se skvělou partou.

S babi a tetou P. na Vánočních trzích

Doma - pečšm cukroví - to Oli hodně baví

Pozořice - slaměný betlém

Kněždub a náš letošní největší sníh

Olga a Berta slaví Silvestra okurkama