Začínáme být obklopeni materiálním bezpečím, máme komín !

Je to jedna z nejdůležitějších věcí. Kdo má komín, ten bydlí. Jak se bydlelo za říše Velkomoravské? Přece polozemnice, teda díra v zemi, kolem toho větve, kůže a hlavně, uprostřed díra jako KOMÍN pro odchod kouře z ohně. Bez ohně by byla zima. Byl by hlad a vůbec by to nebyl domov.

Takže naším dokončeným komínem už máme domov. Máme domov pro zimní dny, můžeme zveslea kopat, bourat, oklepávat a pak taky něco na podlahy dodávat a omítky dělat. A elektřinu, vodu a samé fajnové věci. Něco se snad přes zimu stihne. Určitě. Seženeme kamínka Petry přes bazar a můžeme dodělávat, co léto nedalo.

Opravdu. Máme radost. Je to prostě první fakt dokončená věc na domečku. Doufám že někdy takových věcí bude přibývat. Sice stále hrozí že spadne střecha, není podřezáno, Oli říká že domeček spadl, ale my to už začínáme vidět trochu optimističtěji. Že se to už trochu hýbe. Trochu...

A k tomu všemu podzim. Zklidnili jsme se, jsme zas více doma v paneláčku v Brně. Olinka začala chodit na dva půldny do miniškolky. Je šikovná, střelená, občas drzá a občas zase moc citlivá. Prostě taková, jaká naše dcera musela být.
Už umí mluvit, jak ráda říká. A to i některé starší děti neumí. Podle ní třeba: "maminka neumí vařit, vůbec", maminko vlez si do zámku, vejdeš se tam. Šup !" a nebo překvapené převlékající se tetě řekne: máš pindu" a mně zas : máš hezký prso". Objevuje život se vším všudy. Už často chce "něco dělat". Z plastelíny, malovat, stavět obrázky, tak třeba nakonec bude po mně.

Naše chalupa, dům, či tábořiště

V Bojanovicích jsme toto léto strávili více času než kdy předtím, pustili jsme se už do opravdové opravy domu, ale stále je to tam tak trochu neobyvatelné. Úspěch je, že už konečně, po třech letech, jakž takž víme, co s pozemkem a domem budeme dělat.
Dlouho jsme strávili nad úvahami: postavit nové nebo opravit staré. Když nové, tak kde? Ale teď už víme a rozhodli jsme se opravit ten dům starý a kousek přistavět nově. Toto se některým stavařům líbilo, jiným ne, ale nám moc.A holt, ne každý má cit pro ducha místa. Takže jsme se například dozvěděli, že by bylo dobré uprostřed zahrady postavit novou kostku. Bleeee.

Jen nevím, jak dlouho nám rekonstrukce bude trvat. Myslela jsem, že do této zimy už bude obyvatelná chalupa i s koupelnou. Pak jsem se smířila s tím, že bude chalupa bez koupelny. A teď budu ráda, když bude dům podřezaný a bude mít funkční komín. Zbytek přes zimu, či na jaře. A o přístavbě, na kterou budeme muset dostat stavební povolení, ani nemluvím.


Léto M. strávil dojížděním po práci na domek a kopáním vnitřních podlah do hloubky kvůli prostoru na nové, odizolované podlahy. K podzimku se začalo s okopáváním kolem domu, kvůli drenáži a podřezávání.  Myslím, že stiheneme ještě podkladní betony, odizolování a nový komín.
Přes zimu se budu bavit vyplňováním vypadaných spár mezi cihlami novou omítkou. Byla tam hliněná a je značně vydrolená. Trochu si myslím, že kdyby to viděl ten statik teď, tak by tak v pohodě nebyl :(. Ale já to zpevním.

Přes všechny ty věci je to pro nás však velká radost. Krásně si tam psychicky odpočineme, já chodím cvičit jogu či na procházky do okolní krajiny, která je tak blízko nebi. Oli si tam užila dětský den a seznámili jsme s pár dětnými a moc milými rodinami.

Taky jsme se dozvěděli něco o historii domu. Stavěl se roku 1937 rodinou Šimáčkových, táta byl vyhlášený zedník a tak to prý postavil dobře :). Měli dva syny a pak se, nevím proč, rozhodli dům prodat Adamovým. Ti tam bydleli dvě generace. Poslední, pan František Adam nám dům prodal a bydlí ve vedlejších Zlobicích. Mnozí by dům zbourali, ale my ho myslím zachováme dost ve věrní podobě původní. A za to nás paní, která byla příbuzná prvních majitelů Šimáčkových a zastavila se nyní za námi, moc chválila.

M. dělá první pokusy se sázením stromků. Na jaře nám přibyly dvě jabloně, doufám že Jadernička moravská to ustojí i přes letošní dlouhá vedra a sucha. Máme pár nových keřů, z nichž Aronie je můj favorit, chutná mi a věřím že zásluhou zobání jejích plodů letos přes zimu nepadnu s chřipkou do peřin. Vyvýšený záhon "velká čínská zeď" je v dlouhodobém procesu stavby, začínáme tušit, tak upravíme terén nadvorku a v zahradě a já se hlavně těším na nový sporák na dřevo a jak tam budu vařit a péct. U toho můžu odbíhat a dívat se na nádherné výhledy do široširého kraje. A M. dělá první kvas na slivovici.

A jednou, snad už brzy, se já i můj můžík ráno vzbudíme půjdeme pozorovat východ slunce. Ach.

Maminko, nespapej mně hvezdičku

Naše dcera Olga dozrává a tak již můžeme více předpovídat její budoucí osobnost.
Oli je veselá, trošku drzá, odvázaná a má velikou fantazii. Často si vymýšlí věci, příběhy, i skomolí nějakou událost.
Ovšem moc nás dojala příhoda, kdy si holčička z nebe vzala hvězdičku a nesla ji v ručičce. Vůbec jsme netušila, jak vážně to bere a začala jsme dělat, že jí hvězdu z ruky sním. Olinka se rozbrečela a uklidnili jsme ji jen tím, že si stáhla hvězdičku novou a tu už jsme jí spapat nemohli. Říkala: " maminko, nespapej mi hvězdičku". My se moc smáli, ale je to fakt milé.

Začala už chodit do jeslí, nevím jestli jsou to ty pravé. Ale každopádně ona už společnost potřebovala. Nevím, jak bych ji doma udržela do třech let. Už teď je spokojenější, vic spolupracuje, poslouchá a je to s ní jednodušší.

Letošní sakra horké léto a "cikánské" koupání ve městě před Janáčkovým