Pes uvázaný u boudy nakrátko

a běhající pořád dokolečka, dokola.

Každá maminka to pochopí. Zatím se propracovávám na občasné malé ostrůvky svobody. Nejlepší je pořád koloběžka, to mě úplně nabíjí a povznáší. Jen je hlupé, že než se M. vrátí z práce a mohla bych vyrazit, tak už je šest hodin, tma a já bych možná spíš padla do postele, než šla ven jezdit. Ale někdy se přemluvím. A s přibývajícími minutami světla dále do večera to začíná být lepší. Už taky chodím zase na jogu na Mílu, je to tedy martyrium, kdy s sebou balím i další dva lidi (mamka a mímo) a jedeme do ledovkových Loužánek a zatím je Míla nemocná :(. Tak snad už tento týden bude zase moje učitelka tam...
A jednou jsem byla plavat. Bylo to magické, protože jsem se v páře prodýchala Savitrí pranajamou, do zatím jinak nedosažených, stavů.

Únor.
Spousta lidí říká, že je to období, kdy už jedou z posledních zbytečků jejich bateriové energie. Dle číňanů za to můžou ledviny a jejich dráha. Tak posiluju. Čajíčky, teploučko, harmonické miloučko domácí lásky, rozpouštím kritické nahlížení na některé mé neoblíbené postavy a snažím se každého trochu pochopit a mít ráda. Tělesně lze ještě toto důležité nabíjení ledvin udělat nahřátým kamenem na pupku a pak - červené prádlo.

I přes tyto všechny opatření byl minulý týden velká krizovka. Oli trochu kašlala a nešla do školky, celý týden. A já jsem měla střevní chřipku se zimnicemi a dalšími jejími průvodníky. No byl to jeden z mých nejhorších dnů v životě. Naštěstí se u dcery už začínají objevovat okamžiky rozumu a v takovémto případě mi dala na minutky vydechnout a SAMA ! si chvíli kreslila. Ano. Máme společenské dítě, které si moc samo nepohraje. Vše chce dělat s někým. Možná v tom bude i něco dalšího. Doma jen se mnou a Edgárkem se bojí. Nejde na moc metrů ode mne bez strachu. Snad tu vidí a cítí něco, co my dospělí už ne, nebo by to bylo všude? Nevím. Ale každý kdo to s ní zkusil, říká že je to náročné dítě. Edy je zatím hodnej, silnej kluk, v cizím prostředí však trochu nervozní - vidím v něm odraz jeho tatínka :).
Navíc musíme vybičovat síly a začít konečně to stavební povolení na Bojanovice. A tak pomalu nacenit, vybrat firmy a takové ty drobnosti - které leckteré páry vycucly a nebo se taky rozvedly. Mám víru v to, že my to zvládnem - pomalu, zmateně a s chybami (ty v tom udělá každý), ale do šťastného konce.

Už ho vidím.
Obyvatelný dům plný světla i stínu. Harmonie barev s pořádným akcentem, potrhlé skopičiny svařenců pod kuchyní, teplou láskou sálající dřevo. Zarostlá zahrada s lavičkou pro kradmé polibky, když slunce zapadá za bývalý prasečák. Na podlahu se pokadila Oličina kočička, Edy vrčí a jezdí s autem po zemi a taťka právě přijel na Bromptonu z vlaku od práce. Jdeme na dvůr, sednem na špalky a sníme tu spálenou večeři, kterou maminka zase neuhlídala.