Láme se to

Jedem do Loučné nad Desnou

Z dětí se pomalu stávají sourozenci. Edík Olinku miluje. Řehtá se a řehtá jejím blbostem a šklebům. Oli ho trochu chrání, trochu se ho straní (kluk a navíc mimino!) a trochu si s ním chce hrát. Ale často je přece zlej, tahá za vlasy a štípe.


Tuto zimu pomalu pohřbíváme. A ta teda byla. Dlouhá, pro mě porodní, temná a hutná energie. Smrdící doma mimino i mamina výpotky a zrodem. Mysl na hodně nízkých frekvencích, jen udržení se při životě - všechno doma zvládnout, padnout a spát, totální fyzické vyčerpání, ale i hodně štěstí a svobody na dlouhých procházkách zimní krajinou, když se nám podařilo opustit pro mě hnusné Brno. Krásných bylo pád dní v Jeseníkách. První náš rodinný výlet, moc jsme tam toho nepochodili, ale ty hory - to byla úžasně nabíjející o při pouhém pohledu z okna. A cestování vlakem super, když už se člověk nalodí, tak to je pro děti fajn.


Bojanovický domek byl energeticky vyčištěn. Netlačit na pilu a nechat se dít, řekla jsem si. No včera jsem měla ještě jednu nepochopenou věc, ale dnes už to vím. Ten zlomený klíč, ten určitě nemám nechat znovu dělat. Tím jsme konečně zlomili onu pomalou a nepostupující energii domu, kterému prostě opravy dobře nešly. Teď je brána už v jiné. Ale aby to bylo ono, koupíme jí nový zámek, s fungujícími klíči a myslím že i ta schránka by měla být nová, naše. Jako nových majitelů, kteří tam budou zažívat úplně jiné věci. (Štěstí, harmonie a růst). Kteří tam nebudou žít tak, jako ti původní (bordel, stojatost a zmar). Všechno se to rozhejbe, na katastru podaná žádost, hypotéka taky, projekt na spadnutí. TO PŮJDE, můj milý M. :)

Zlomilo se to, konečně