Po táboře je Olinka na koni

Tohle jsem napsal původně pro svůj blog Dvojitý kafe, kam dávám své osobní věci. (Nikdo to moc nečte, je to spíš můj záznamník). Ale post je hodně o celé rodině, takže publikuju i tady. .-)

Letní tábor pro rodiče s dětma mě příjemně překvapil. Na chatě v nadmořské výšce okolo 900 metrů bylo překvapivě příjemně, program byl pro děti velmi povedený a zbylo i dost času na osamocené běhání po stezkách a jógu na lesních paloučcích. No osamocené moc nebylo, protože jsem měl s sebou Edíka v kočárku, ten ale moje běhy i trochu hlučnou pránajámu i krije a ásany dokonale prospal. Jeden den se přidala i Dana a zacvičili jsme si několik pozdravů slunci.

Co mě ale na táboře nejvíc překvapilo, je efekt, jaký měl na Olinku. Po školním roce stráveném ve školce s dětmi, jejichž rodiče jsou - řekněme - více konzumně orientovaní (pro sebe tyto lidi titulu jako zmrdy), se začala charakterově posouvat tam, kde jsme ji rozhodně mít nechtěli. Ale stačilo pár týdnů prázdnin a jeden týden tábora a Olinka opět neuvěřitelně poskočila. Je akčnější, nebojí se víc hýbat, neloudí tolik pohádky v televizi ani sladkosti a víc se zajímá o svět okolo sebe. Fakt je to vidět. Výsledkem je, že začíná chodit do lesní školky.

Olinka na koni.

Na táboře také jezdila na koni. Trochu se bála, ale líbilo se jí to. Co jsme však oba s Danou zaznamenali, byl klid, jaký na ni to zvíře přeneslo. Na hypoterapii zkrátka něco bude. Stačila krátká projížďka a z koně sesedala zcela uklidněná Olinka s narovnanými zády jak po hodině jógy. Kdo neviděl, neuvěří. Takže čas od času asi navštívíme nějakou koňskou farmu, kde se Olinka a třeba i my trochu projedeme.

Určitý posun jsem zaregistroval také u sebe. Pár dnů pravidelných běhů a jógy a určitého vybočení z komfortní zóny (přece jen bylo nutné více komunikovat s dalšími rodiči) se zkrátka taky projevilo. Celkově jsem do budoucna víc optimistický, jsem vstřícnější novým myšlenkám a věcem a tak nějak vůbec.

A ještě jedna dobrá synchronicita: Při pohledu na obsypané Jesenické rozcestníky - šipky všude, kam se podíváš - jsem si často vzpomněl na knížku Karpatské hry od Miroslava Nevrlého. Ten si z všudypřítomných turistických značek a naprosté eliminace rizika na cestách (hlavně proboha nezabloudit) v knížce trochu utahuje. No a tato pro mě hodně podnětná knížka prý opět vychází. Možná o ní někdy napíšu něco víc.