Moje těhotenství je již veřejným tajemstvím a stále více našich kamarádů a známých to ví. Oni také nelení a brzy se v mém okolí nebude vyskytovat nikdo netěhotný, nebo nedětný. A to je dobře :)
Je to dobře kvůli naší vymírající populaci a je to dobře kvůli tomu, že si naše dítě bude mít s kým hrát.
Můj jiný stav probíhá zatím dobře. První tři měsíce jsem teda měla stav jako kocovinu a také jsem jen pořád spala, ale potom se to k lepšímu obrátilo. Pomalu jsem zapomněla, jak kruté bylo projít smradlavou chodbou, jak hnusné byly všechny jídla v obchodě i hospodě a snad se i moje vykývané nálady trochu ustálily. O tom ale víc ví M.
Na konci prvního trimestru jsme navštívili ultrazvuk a speciální vyšetření NT na vyloučení genetických vad. Byl to pěkný zážitek. M. viděl poprvé miminko v břiše, jak se mrská, jak už má skoro všechno hotové a také jak mu bije srdíčko. Při hlasitém poslechu této frekvence mému milému z úst vyklouzlo okouzlené JÉÉÉÉÉÉ...
-
-
Další kontroly probíhaly rychle a vlastně se ani nic moc nekontrolovalo. Byla jsme ráda, že mě doktoři nechávají v klidu s pocity a představami a nechtějí neustále něco sledovat. Začala jsem věřit svému tělu, že i když se to jednou nepovedlo, je schopno vytvořit a pak porodit dítě.
Pomalu jsem se začala vracet do kondice a do života. Práce už šla od ruky a také jsem postupně zvládla i něco ze sportů. Sice jsem často cvičila jógu a chodila i k bezvadné učitelce, přesto mě trápily bolesti v kříži. Někdy večer to bylo už dost silné a nemohla jsem pořádně ani chodit. Bolelo to, i když jsem ležela a cviky, které znám na bederní páteř, moc nezabíraly. Jak mi bylo líp, začala jsem zase plavat a to byl ten pravý lék na bolavý kříž :). Výkony byly teda mizerné, na prvním plavání jsme uplavala snad 300 metrů a byla jsem z toho strašně udýchaná a zmožená ještě druhý den. Další plavání však šlo líp a líp a teď jsem si slíbila, že budu chodit 2x a ne jenom 1x týdně. V pětadvacetimetrovém bazému už uplavu i několikrát za sebou celou délku kraulem a myslím, že jsem se vrátila tam, kde jsem byla před těhotenstvím. Jen se musí opatrně, aby se nenamohlo břicho.
V 21. týdnu těhotenství jsme byly na dalším - tzv. velkém ultrazvuku, kde se kontrolují orgány dítěte. Doktoři se podívají, zda je všechno správně vyvinuté a také jak děťátko roste. Nám řekli, že je vše v pořádku a nakonec jsme se zeptali na pohlaví a paní doktorka suverénně prohlásila : HOLKA TO JE.
Tak jsme jí uvěřili a já jsem měla velkou radost. V naší rodině jsme na holky zvyklí, kluci se moc nerodí, a tak moje příbuzenstvo bylo rádo, že se na zaběhaných pořádkách nic nezmění. Rodiče od partnera to jen komentovali : "zase holka ?" - holt třetí vnouče a zase jen holka. :)
Na konci vyšetření se nás paní doktorka ještě zeptala, jaké máme připravené jméno. My jsme miminku už od začátku říkali Ula, tak jsme to i takto naší vyšetřující oznámili. V následujících dnech jsme toto naše rozhodnutí oznamovali vícekrát. Ne všichni sdíleli nadšení z vybraného jména. V okruhu mých kamarádek se setkalo s úspěchem, ale širší veřejnost se moc nadšeně netvářila. No možná by se netvářili na nic, ale ve mně to začalo trochu hlodat. Přece jen ať naše holčička nemá v budoucnu se jménem nějaké problémy při představování a také ať si nepřipadá úplně odlišná a sama. S takovýmto jménem v České republice.
Nebyla jsem si úplně jistá. Ula to byla a zvykla jsem si. Ale zase víme, jací jsou lidé a nechci jí to zavařit. Když jsem sdělila své pochyby M., tak jsem ho také zvyklala. Naštěstí máme v zásobě ještě velice podobné Ola a tedy normální, obvyklé jméno Olga. Myslím že i pro slečnu a dámu v letech je toto jméno elegantní a tak to zkusíme. Navíc jsem chtěla nějaké jméno které má v mojí nebo partnerově rodině historii. U M. se prý Olgy vyskytovaly. :)
Pro nás to tedy je naše OLINKA malinká ....
Žádné komentáře:
Okomentovat