Výzva dokonána, aneb konečně máme vymyšlen domek v Bojanovicích

Po třech letech zakoupení našeho vesnického domku začínáme konat.
Potřebovali jsme se tam zaklimatizovat, pozorovat slunce, dívat se, kde jak co roste a také zkusit odhadnout, co bude naší budoucí rodině vyhovovat. Po dvou zamítnutých návrzích (to M. měl správně vysoké nároky) je tu konečně verze, kterou posíláme statikovi a také na nacenění realizační firmě. Možná dozná změn, ale nám se líbí moc a snad to nebudou zásahy velké.

My zatím pomalu zobytňujeme přízemí. Rok schlo po podřezání, tak snad unese i ty naše oblíbené hliněné omítky. Trámy byly odhaleny a asi tak i zůstanou, budeme teda muset některé vyměnit, ale kouzlo starého dřeva snad bude. Určitě nebude pec, ale to nevadí, zatím stačí kamna.

M. začal s Katkou stavět zídky k zahradě. Já už toho moc neudělám, unavuje mě i ten milovaný pobyt tam na dvorku. Když člověk vaří, tak pořád běhá, voda je daleko, musí se nosit v bandaskách, odpadky na kompost, mezitím kouknout na zahradu a Oli volá, kde to zase jsem a že se chce houpat. Vždy mě tento život nabíjel, v Brně mi přišlo, že moderní život je hrozně sedící. Ale začátkem třetího a i koncem druhého trimestru už na to nemám tolik sil. Určitě přes léto ještě něco stihneme, ale už nám hodně pomáhají řemeslníci. Chtěla bych ty zídky a nářaďovnu postavit, v koupelně mít funkční okachlíkovanou sprchu, omítky, elektřinu, kamna a okna. No bude to naknop asi i z penězi a když to bude až příští rok, taky nevadí. Ale to už by se měla dělat i střecha a přístavba.

Neuvěřitelné. Já budu ráno chodit cvičit bosýma nohama a sporým oděvem do místních hájů. Nabíjet tělo pránou ne uvnitř paneláku, ale na slunci, v dešti a mrazu. Oli bude s Edínem řádit na dvoře, budeme jezdit na kole a kolobce a pracovat, dopravovat se a MILOVAT. Hurááá.